Zajímavá místa

Panská skála

Panská skála je pozůstatkem nevelkého čedičového návrší (597 m) vyčnívajícího z náhorní plošiny mezi Kamenickým Šenovem a Práchní. Známá je z pohádky Pyšná princezna, O Janu a jeho podivuhodném příteli nebo z novějších třeba Hodinářův učeň. Natáčely zde i zahraniční štáby, např. francouzská televice TF1 svůj seriál Merlin.

Již v 18. století zde byl v činnosti lom, ve kterém byla odhalena jedna z nejkrásnějších ukázek sloupcové odlučnosti čediče u nás. Pěti až šestiboké pravidelné čedičové sloupce jsou téměř svislé. Jsou až 15 m dlouhé a mají 20-40 cm v průměru. Celý útvar připomíná píšťaly varhan, a proto je často nazýván Kamenné varhany.

Z vrcholu je pěkný výhled na Kamenický Šenov, Lužické hory, České a Saské Švýcarsko, Jizerské hory, České Středohoří a při dobré viditelnosti dohlédnete i na vrcholky Krkonoš.. Pod skálou je malé jezírko, které vzniklo v jámě po vytěžení horniny a je plněno srážkovou vodou. Na jihovýchodním úpatí Panské skály stojí Mariánský sloup, postavený na památku mladého tovaryše a vdovy, kteří zde umrzli za bouřlivé zimní noci 18. ledna 1739. Dnes má Panská skála statut národní přírodní památky a je nejnavštěvovanějším geologickým útvarem v Čechách, dobře známým i geologům v zahraničí.

Panská skála se nachází na okraji Kamenického Šenova, pěšky sem ze sběrného parkoviště dojdete během pár minut. K útvaru vede mnoho turistických značek a cyklotras ze všech směrů . Panská skála je výchozím místem tématických pěších okruhů Kamenickým Šenovem a okolím.

Pro děti je připravena Stezka Pyšné princezny.

Na parkovišti se nachází rovněž infocentrum.

Sklářské muzeum

Stálá expozice muzea zahrnuje vývoj rytého a broušeného skla od 17. století do současnosti. Část expozice je věnována místní sklářské škole - nejstarší škole svého druhu v Evropě, firmě J. & L. Lobmeyr a mezinárodním sympoziím rytého skla. Ke stálé expozici patří kolekce historizujících křišťálových ověskových lustrů a vrstvených svítidel, jejichž tradice výroby v této oblasti sahá do roku 1724. Muzeum nabízí návštěvníkům kromě prohlídky stálé expozice také krátkodobé výstavy z historie a současného sklářského umění. V prostorách muzea se nachází prodejna, kde si návštěvníci mohou zakoupit upomínkové předměty a publikace.

Sbírkové fondy muzea dokumentují a konfrontují řemeslo i sklářské umění minulosti a současnosti. Jsou tvořeny dochovanými částmi kolekcí muzejních předmětů, původní školní sbírky studentských prací a vzorových výrobků firem, a v neposlední řadě dlouhodobě deponovanými sbírkami Václava Jílka a firmy Lobmeyr.

Od roku 1996 zde vzniká unikátní soubor z prací účastníků Mezinárodních sympozií rytého skla. K mimořádným exponátům náleží skleněná židle vyrobená kamenickošenovskou firmou Eliase Palmeho v posledním desetiletí 19. století pro palác maharadži v Hyderabadu v Indii.

Bližší info ZDE

Dvořáčkův park a Janurův park

Základy obou šenovských parků byly položeny v místech původní rodinné zástavby po druhé světové válce. Péče o ně však poměrně záhy ustala a na další obnovu čekaly přes 50 let, kdy na někdejší snahu zakladatelů navázala zdejší radnice.

Výprava do historie

Jména obou parků odkazují na osobnosti spjaté se zdejšími školami a bohatou sklářskou tradicí. Jan Dvořáček (1825 - 1898) působil na místní umělecké škole, z níž vybudoval první odbornou sklářskou školu ve střední Evropě. V poválečném období o původní park pečovali nějakou dobu právě studenti této školy. Josef Janura (1909 - 1985) v 60. letech zřídil školní dílny ve zkonfiskovaném domě po pozoruhodném vynálezci Dr. Paulu Pallme-Königovi. V okolí domu s žáky svépomocí budoval veřejný park, který slavnostně otevřeli v září 1963. O pojmenování obou parků právě po těchto osobnostech rozhodla během jejich obnovy v letech 2006 - 2009 místní veřejnost.

Soudobá úprava parků zachovává fragmenty původních budov. V Dvořáčkově parku (0,86 ha) se ve zbytcích obvodových zdí ukrývá například dětské hřiště. Nejen senioři z blízkého Domu s pečovatelskou službou mohou využít hřiště pro pétanque nebo posedět u některého z kamenných stolků, kde si je možné zahrát některou ze strategických her. Romantické povahy naleznou v parku tzv. líbací lavičku. Oblíbeným zázemím menších kulturních akcí je dřevěný altán v centrální části prostoru.

Oba parky doplňují drobné výtvarné prvky Jiřího Prose, Martina Jandy a Michaela Stránského, připomínající místní příběhy a zajímavosti. Autorem architektonického řešení je Ateliér AND, s. r. o.

Obnovu parků podpořila Nadace Proměny Karla Komárka - soukromá nezisková organizace, která se zasazuje o rozvoj prostředí měst v České republice. Rekonstrukce těchto parků byla pilotním projektem této nadace.

Parky jsou celoročně volně přístupné veřejnosti.

Nejstarší sklářská škola

Předchůdcem odborné sklářské školy v Kamenickém Šenově byla roku 1839 založená nedělní škola kreslení pro žáky místní školy, sklářské tovaryše a mistry. Sklářská škola vznikla roku 1856 na přání místních výrobců, aby zajišťovala odbornou přípravu místních malířů a rytců skla a prostřednictvím ředitelů a pedagogů ovlivňovala výtvarnou, řemeslnou i technologickou úroveň sklářství. O udržení vysoké úrovně českého sklářství od poloviny 19. století dodnes se zasloužili také absolventi zdejší školy.

Již v roce 1850 požádal starosta Kamenického Šenova Dr. Josef Mikesch vídeňské ministerstvo kultury a vyučování o zřízení řemeslnické školy, která by odpovídala zvláštním potřebám místního průmyslu. Teprve po opakované žádosti města v roce 1854 byl tento plán schválen a 13. ledna 1855 byla nové škole přiznána subvence 500 zlatých po dobu pěti let. Prvním učitelem kreslení a zároveň prvním ředitelem se stal vítěz konkurzu Jan Dvořáček (1825-1898), absolvent pražské akademie a soukromé sochařské školy Emanuela Maxe. 31. března 1856 začala výuka v nové Odborné škole kreslení a modelování a (slovy historika Augusta Palmeho) také "v uměleckém ohledu nová éra zušlechťování skla."

Až do konce 70. let 19. století žáci jen kreslili a modelovali a sklářské řemeslo poznávali v domácích dílnách. Od začátku 80. let se učili malovat, rýt a později také brousit a pískovat sklo ve škole. Řediteli a učiteli-výtvarníky byli absolventi vysokých uměleckoprůmyslových škol, dílenskými učiteli řemeslně zdatní malíři, rytci a brusiči. Původní roubená budova školy přestala stačit rostoucímu počtu žáků a tak byla roku 1887 postavena nová kamenná budova školy v Havlíčkově ulici, ve které sídlí škola dodnes.

bližší info ZDE

Šenovské náměstí

Kostel a starý hřbitov

Nynější jednolodní barokní kostel byl postaven na místě staršího dřevěného kostela v letech 1715-1718 Petrem Pavlem Columbanim. Zařízení pochází vesměs z období rokoka, v interiéru jsou dochovány lustry místní sklárny Elias Palme z roku 1856.

K severní straně kostela přiléhá bývalý hřbitov, přístupný klasicistní pilířovou branou s kamennými vázami z počátku 19. století. Podél hřbitovní zdi stojí bohatě členěné rokokové a klasicistní kamenné náhrobky z 2. poloviny 18. a 1. poloviny 19. století, z nichž některé pochází z dílny významných sochařů Emanuela a Josefa Maxe ze Sloupu. Kolem roku 1900 byl o kousek dál založen nový hřbitov, na němž jsou rovněž zajímavé náhrobky sklářských rodin.

O starý hřbitov pečuje a postupně opravuje Občanské spolek SONOW

Křížová cesta

U staré silnice mezi Kamenickým Šenovem a Českou Kamenicí byla v roce 1846 postavena kaple Nejsvětější Trojice. Proti kapli, přes potok, byla na úpatí návrší Stráž zřízena v roce 1865 díky sedlákovi Franzu Kreibichovi křížová cesta. Po II. světové válce kaple u silnice i křížová cesta chátraly, kaple byla v r. 1974 zbořena. Obnovy křížové cesty (2008 - 2011) se v roce 2008 ujalo občanské sdružení Na Výsluní, sdružující občany a přátele Kamenického Šenova. Obnova cesty zahrnula i postavení kruhového pavilónu, dřevěné vstupní brány a náročné úpravy pramene Svatého kříže, vyvěrajícího těsně pod Křížovou cestou. Cesta začíná prostranstvím s kovaným křížem a obrazem Krista na Olivetské hoře ve výklenku, vytesaném v pískovcové skalce. Odtud cesta, lemovaná zastaveními, stoupá k Božímu hrobu. Ten tvoří skalní kaple vytesaná v úpatí pískovcové skály (skalní věže). V otevřené kapli kryté kovanou mříži spočívá pískovcová socha Kristova těla. Na místě zbořené kaple u silnice byl na nízké kamenné mohyle vztyčen kříž. Okolo vrcholu vede i naučná stezka Okolí křížové cesty.

U křížové cesty se rovněž nachází zrekonstruované přírodní koupaliště.

Šenovka - šenovská lokálka

Tato malebná muzejní železnice vedoucí z České Kamenice do Kamenického Šenova, dlouhá přibližně 5 km, se nachází na pomezí Českého Švýcarska a Lužických hor, z větší části v Ústeckém a částečně v Libereckém kraji. Odbočuje ze železniční stanice Česká Kamenice, která se nachází na trati SŽDC č. 081 Děčín - Rumburk. Jedná se o poslední pozůstatek po místní dráze Česká Lípa - Česká Kamenice, na jejímž úseku Česká Lípa střelnice - Kamenický Šenov byl provoz zrušen již v září 1979. Na úseku z horní části Kamenického Šenova do České Lípy je v současné době hojně využívaná cyklostezka Varhany.

Bližší informace ZDE

Koupaliště

Venkovní betonové koupaliště najdete v malebném prostředí pod nově opravenou křížovou cestou.

U koupaliště se nachází menší parkoviště, travnatá plocha na slunění, lavičky, dětské hřiště, ohniště i odpočinkový altán. Koupání je na vlastní nebezpečí, vstup zdarma. Koupaliště opravilo ve spolupráci s dobrovolníky a udržuje Město Kamenický Šenov.

Eliáška

Firma Elias Palme & Co. byla založena v roce 1849. Od počátku se zaměřovala na výrobu přepychových svítidel. Kromě kreativní tvorby nových návrhů se Palme specializoval také na věrné kopie historických originálů, což vyžadovalo podrobné studium originálních svítidel ze zámku Versailles a Fontainebleau. Firma od pařížských sléváren odkoupila staré technologie "surového lití" korunových lustrů a sama se podílela na vývoji různorodých skleněných zdobných a nosných článků a kovových součástí nezbytných pro spojení a funkci svítidla. Úspěch Eliase Palmeho spočíval v dokonalé organizaci práce a harmonizaci činnosti sklářů a pasířů tak, že bylo možné nejen urychleně zvyšovat produkci, nýbrž díky promyšlené konstruktérské práci rovněž přijímat vysoce náročné zakázky. Zvyšování produkce se však nikdy neodrazilo ve snížení kvality, nejvyšším obchodním principem firmy totiž byla zásada "Dělat jen tolik, aby se vše dalo udělat přesně a osobně přehlédnout a zkontrolovat".Firma se brzy etablovala jako osvědčený výrobce luxusních svítidel pro paláce, kostely a slavnostní sály. Její lustry byly oceněny na světové výstavě ve Vídni v roce 1873 a na výstavě v Barceloně v roce 1888. V době svého největšího rozkvětu měla firma Elias Palme & Co v Kamenickém Šenově a ve Smržovce kolem pěti set zaměstnanců. Nová tovární budova vystavěná v roce 1905 ve svých bočních křídlech ukrývala většinu sklářských provozů, brusírnu, kulírnu, slévárnu, soustružnu, pasírnu, lakovnu i galvanickou laboratoř. V čelní na sever obrácené budově, pak byly kanceláře, vzorkovna a výstavní sál. Tato impozantní stavba byla vybudována místním stavitelem Adolfem Richterem v secesním stylu s prvky eklekticismu. V roce 1928 vznikl v jejích dílnách do té doby největší ověsový koš pro hlediště Královské opery v Římě o průměru deseti metrů. V letech 1928-1939 následovaly další významné zakázky např. La Scala v Miláně, Hotel Waldorf Astoria v New Yorku, opera v Sydney. Továrna Eliase Palmeho vyrobila také osvětlení pro palác tureckého sultána, divadlo Albee v New Yorku a rovněž lustry pro palác svobodných zednářů v Kodani a Německý spolkový dům v Praze. Po válce byla firma znárodněna a zahrnuta pod "Společnou národní správu podniků pro výrobu skleněných lustrů v obvodech Bor a Kamenický Šenov se sídlem v Kamenickém Šenově". Poslední soukromí majitelé podniku Harry Palme (1881 - 1955) a Franz Friedrich Palme (1900 - 1980), kteří byli (jako specialisté) vyjmuti z poválečného odsunu, museli z počátku v Jablonci nad Nisou zaučovat nově příchozí české zaměstnance. Znárodněná výroba se roku 1966 z velké části přesunula do nové továrny národního podniku Lustry (dnešní Preciosy) v dolní části města a v roce 1972 zde definitivně skončila. Původní továrna pak krátce sloužila jako sklad. Budova továrny na výrobu lustrů Elias Palme byla 31. prosince 2007 prohlášena kulturní památkou, dnes je však pro svůj dále se prohlubující havarijní stav na seznamu ohrožených památek.

Pramen Žába

Na západním úpatí Šenovského vrchu v Kamenickém Šenově jsou bývalé přírodní lázně, založené roku 1928 místním Spolkem pro přírodní léčbu v bývalé vile rodiny Zahnů, dnes penzion Tavba. V okolí je lesopark, kde vyvěrá vydatný pramen Žába, který v roce 1931 upravil sochař Rudolf Liebisch. Zpočátku byly lázně využívány jen v létě, ale pro velký zájem byl provoz brzy prodloužen na celý rok a k původní vile musela být přistavěna nová budova. Za 2. světové války ústav sloužil jako nemocnice a po roce 1945 v něm byla opět zřízena ozdravovna, později přeměněná na rekreační středisko.

Po 2. světové válce byla úprava pramene Žába zničena a teprve v září 1997 byla několika místními nadšenci obnovena. Malé prostranství s lavičkami je ohraničené zídkou z šestibokých čedičových sloupků, mezi nimiž voda vytéká z tlamy žáby zhotovené z pískovce. O kousek níž je druhý vývěr v podobě pískovcové hlavy.

Šenovské autobusové zastávky

V rámci sklářských slavností Lustrfest se každým rokem obnoví několik autobusových zastávek, ze kterých se stává zajímavé místo s originálním osvětlením či skleněnou výzdobou. Na realizaci těchto zastávek se kromě města Kamenický Šenov podílí i místní firmy a řemeslníci.

( foto Petr Kožíšek a Jan Katzer )