pl-Něco o měsíčnici vytrvalé

2021-08-12

Měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva) je vytrvalá bylina z čeledi brukvovitých. Rostlina je chráněna podle vyhlášky MŽP ČR č.395/1992 Sb. a je zařazena do kategorie "ohrožený druh".

Měsíčnice vytrvalá je 10 až 140cm vysoká vytrvalá bylina. Lodyha je přímá, hranatá, nahoře větvená, dole bělavě chlupatá. Dolní a střední listy jsou dlouze řapíkaté. Květenství tvoří složený hrozen. Jednotlivé květy jsou vonné, fialové, vzácněji bílé, rosoucí na dlouhých odstálých stopkách. Kvete od konce května do července. Plody jsou nápadné, podlouhlé oválné šešule a opojně voní. Její vůně se stupňuje zvlášť k večeru-měsíčnice je opylovávána nočními motyli. V léčitelství se dříve používalo semeno(Fructus lunarie)nebo sušený list(Folium lunariae). Poněvadž se jedná o chráněnou rostlinu, nelze je sbírat v přírodě, pouze z rostlin pěstovaných na vlastní zahradě. Droga se užívá zejména ke zklidnění srdce. Plody se užívají i jako antiepileptikum, při bolestech hlavy psychického původu nebo při doléčení po otřesu mozku.

Roste ve vlhkých a stinných lesích,podél potoků a řek, na půdách kamenitých a suťovitých. Preferuje stinná stanoviště s vyšší vzdušnou vlhkostí. Areál rozšíření zahrnuje Evropu s výjimkou nejjižnějších částí až po západní Sibiř. Zavlečena byla i do severní Ameriky. V ČR roste roztroušeně zejména v pahorkatinách a podhorských oblastech. Roste i v Severní Americe, kde je zplaněná.

Přírodní památka Líska se nachází na severovýchodním svahu Černého vrchu(631m),asi 1,5km severovýchodně od stejnojmenné osady. Nejsnáze je přístupná vrstevnicovou lesní silničkou od bývalé hájovny v sedle U Křížového buku, vzdálené asi 1,5km.Místo,lidově nazývané též Měsíční stráň nebo Měsíční údolí, je známé neobvykle rozsáhlým a bohatým porostem měsíčnice vytrvalé. V Lužických horách je podobný porost ještě na Jezevčím vrchu. Území je chráněné již od 16.října 1929 a rozkládá se v závěru svahové úžlabiny po obou stranách lesní silničky. Měsíčnice tvoří podrost vzrostlého bukového lesa s vtroušeným javorem klenem, habrem a jasanem a šíří se i mimo chráněné území.  

Pověst

Před dávnými časy, je tomu více nežli tři sta let, hledala kolem Černého vrchu jedna cikánská rodina místo, kde by se mohla schovat. Zažila si své, když prchala před nehostinným počasím a nepřátelskými lidmi, kteří ji hnali od domu k domu bez jediného vřelého slova, natož nabídnutí pomoci. V té době se bohužel nedařilo nikomu. Většina lidí byla ráda za to málo, co jim po kruté sedmileté válce zbylo. Pruské vojsko, které po prohrané bitvě u Kolína ustupovalo přes Českou kamenici k severu, bylo v okolí Studence a Lísky přepadeno rakouskou armádou. V bojích tehdy padlo na 600 vojáků a značná část z nich byla toho léta pohřbena na lesní mýtině. Smrt po sobě zanechala děsivé teskno a obyvatelé stále žili v obavách. Toho podzimu zuřila docela silná bouře a teplé dny již vzaly dávno za své, když poslední dřevěná chaloupka zabouchla před tmavovlasou ženou s růžolícím se děťátkem dveře. Každý měl svých problémů dost a tak mladé ženě a jejímu čerstvému muži nezbylo nic jiného než hledat útočiště v přírodě, nikde jinde neměla zastání, nikde ochrany. V děsivé úzkosti hledala rodina místo, kde by se jim podařilo ochránit malé děvčátko s kudrnatými vlásky. Zarazili se na kraji zdejšího lesa a zírali mezi kmeny stromů, tajíce dech. Podívali se jeden na druhého a v žalostném kývnutí hlav se odhodlali vstoupit mezi stromy. V nejhlubším a nejchráněnějším koutku lesa rozdělal cikánský otec oheň a z dlouhého svého kabátu a nízko rostlých větví silného stromu zbudoval laciný přístřešek pro svou ženu a dítě. Zatímco k sobě žena vinula batole, vítr utichl a dešťové kapky skoro přestaly padat. V okolní tmě slyšeli záhadné zvuky. Možná že to jenom vítr hrál svou píseň ve vysokých větvích stromů, znělo to však jako pronikavé zvuky boje a divoký vyjící smích. To možná vojáci vstali ze svých hrobů a vrhali se opět do víru boje, za čest, slávu a svou zem. Noc stárla, na západě zapadal ubývající měsíc, a co chvíli probleskoval potrhanými mračny. Chlad se vloudil mezi spadané listí a ze země vyčnívající kořeny. Oheň pohasínal a cikánská matka tiskla ke své hrudi své nevinné dítě mnohem silněji. Když přišel den, nálada byla velice smutná. Pomalu nastalo bledé rozptýlené světlo, které nevrhalo strašidelné stíny, o to byla horší podívaná promrzlého otce na své dítě v náruči na smrt vyděšené ženy. Děťátko chlad nepřežilo. Svými malými prstíky stále pevně drželo pramínek vlasů své matky. Nezbylo rodičům než dítě na místě pohřbít. Když se v květnu vrátili na místo odpočinku své dcerky, vztyčil otec na místě bohatě vyřezávaný dřevěný kříž. Matka dítěte žalem zničená zasadila na hrob kytičku, která vyjadřovala lásku k dítěti, které ztratila.

Ten rok a pak každý další květen nacházeli lidé tuto jemně fialovou rostlinu v mnohem hojnějším počtu, dokud se nerozmnožila po celém svahu. Dřevěný kříž časem podlehl zkáze, avšak květina si okolí podmanila.

Její kráse se obdivuje stále vzrůstající počet návštěvníků Rezervace dodnes. Přestože příběh o neštěstí oné cikánské rodiny upadl v zapomnění.